AlsimFipa

Tak jsme se zase jednou rozhodly pro něco masochistického. Ostatně, proč dobrovolně nespát v mokru, na tvrdém, v nezapínatelném spacáku, ve společnosti milionu zákeřných zlých a krutých hmyzů, proč nejíst dva dny jen párky a ujít asi tisíc kilomentrů jen tak? Třeba proto, že pak z ničeho nic zjistíte, že máte boreliózu!

Obě jsme to měly doma tak nějak divoké, jestli chápete, zkrátka na výlet se nám chtělo víc než by se chtělo normálně. Mohly jsme všechny pomluvit, ujasnit si, jaké jsme obě chudinky, že nám nikdo nerozumí, všichni jsou na nás zlí a nikdo nás nemá rád. V tom jsme se shodly a šťastně zíraly do mapy a zjišťovaly, že ty čárky tam fakt sedí.

V 19:00 jsme s těžkým nákladem na zádech vyrazily z Kostelky. No, hádejte, kdo nesl 5-ti kilový a kdo asi 20-ti kilový náklad? No ale co, Alička potřebuje hubnout… Takže jsem byla ráda a navíc jsem s krosnou vypadala děsně důležitě . Asi v 22:02:04 jsme došly, tedy spíš doběhly, do Mokřiny. Vytáhly jsme svého ekologického Pepu, sirky a už to hořelo. Amy má jednu schopnost – umí štípat klacky. Nevím proč ji nemohla využít, když jsme to tak nutně potřebovaly! Zrovna v tu chvíly si lehla na bok a regenerovala se. Vydrželo jí to neuvěřitelné tři minuty a byla zase přeplněná energií na 24 hodin, takže v noci místo aby spala, honila zvěř a kousala nám u hlavy klacky – hm, vyloženě uspávací hudba.

Noc byla skvělá, to si neumíte představit. Krásně tvrdá hrbolatá zem, úplně mokrá tráva, jeden spacák spíš šusťák, druhý bez zapínání, boží. A ještě k tomu ta vskutku věrná společnost. Kromě slimáků mi do spacáku vlezlo asi úplně vše a zdrželo se to na celou noc. Ráno jsme pozorovaly následky v podobě štípanců, pupenců, fleků, bodanců a přisátých klíšťat. Také jsme si přispaly až do 5:30, takže vyspinkané dorůžova (no to sedí, vzhledem ke všem těm bodancům na hlavě a obličeji). Spaly jsme tak 3 hodiny, zbytek času jsme si usilovně dýchaly do spacáku a drbaly se na hlavě.

Druhý den Mokřina – Tuřany – Lipoltov – Jesenice – Lipoltov – Tuřany – Mokřina – Lazy – Kostelní Bříza.
Bloudily jsme jen trochu a alespoň jsme zjistily, že ty podivné čárky v mapě nejsou cesty, ale vysoké napětí. Jo, bylo to trchu adrenalinové zjištění… K Jesenici jsme se dostaly jen díky nějakému boháčovi, co nás pustil na svou kartu do takové luxusní zóny, o které jsme ani nevěděly, najedly jsme se díky bohatě osazené zahrádce jedné Němky, ubytování v Kynžvartu na příště jsme získaly díky zvědavému zemědělci a největší obohacení nám tedy poskytl jeden týpek v hospodě, sám se nazýval přestárlým puberťákem a pardálem, stále napodoboval mečení kozy a asi 100x nám oznamoval že už mlčí, což u něj znamenalo další kaskádu slov… Hehe.

Ale největším překvapením naší 50-kilometrové tůry byly následky, jaké to zanechalo na naší nevyčerpatelné, 24 hodin denně třeštící, lítající, skákající a běhající Amy. Poprvé v životě jsem ji viděla unavenou a to takovým zvláštním způsobem. No – nechodila. Jen tak nějak pokulhávala, ale pro jistotu skoro celý den ležela. Já jsem si nějak poškodila první metatarsofalangový kloub na levé noze a asi mám boreliózu. Bylo to ale božííí!

Asi první věc, která mě ve škole zaujala, byl způsob mytí tabule . Tabule se umyje normálně houbou, jak je to i u nás, ale pak se setře ještě takovou tou stěrkou, která se používá třeba při mytí oken na pumpách, víte ne jakou myslím? Je to fakt praktiš, protože je tabule fast hned suchá a natvoří se na ní ty bílé šmouhy, kvůli kterým nemůžu pak nic přečíst, i když nosím brejle:).

Ale pozor, ta stěrka stříká křídovou vodu… někdy právě i na oblečení!

Právě jsem dopsala šílenou slohovku z němčiny, na kterou jsem měla čtyři hodiny. I přesto, že jsem věděla, jak vyčerpávající to bude (něco jako u nás v ČR písemná maturita:D), jsem na tenhle den těšila, protože jsem si myslela, že mě už nic jiného nečeká, než jen páteční cesta do milovaného domova. Myslela jsem si, že mi tenhle den už nic jiného, než plně pálící bulva na obloze, zpříjemnit nemůže. Až když mi moje Gastmaminka položila na stůl obrovitánský balík od mého dvojčete.

Jsem tak nadšená a šťastná a nemůžu skoro ani mluvit, vlastně psát:). Jeden supr dárek k mým axcéntinám za druhým…v pátek ti Aličko svou lásku hned dokážu:). Těším se a děkuju.

Mno, nechci se zabývat otázkou, proč mezi tímhle a poslední článkem je taková kratší časovou Lücka. Buď nade mnou stále vítězí lenost a nebo jsem tak časově vyčerpaná?
Hodně se toho u mě změnilo (k lepšímu), a tak jsem si začala všímat i kladných věcích a menších ale výrazných rozdílu mezi Čechy a Němci. Budu se je snažit pravidelně (toho slova bych se měla asi vyvarovat:) ) zapisovat.
Dneska je totiž den Otců, vtipný co? A to taky vlastně patří do mé nové rubriky, protože z tohodle ,,svátku“ si děláme doma v Čechách vždycky srandu, a vůbec jsem netušila, že někde existuje. Takže mám dens volno a popadl mě chtíč.

Asi jste si všimli, že k nám přišly tropy. Máme dvě teorie na to, proč jsme opět začaly sbírat odpadky. Buď nám se nám z horka roztekl mozek i s medulou, nebo jsme, jak bychom to řekly skromně… užitečné, prospěšné, obětavé, pracovité, nelenivé, pilné, nezahálející, životní prostředí ochraňující, zodpovědné, odpovědné, pečlivé, šikovné, tučné… jo to sem nepatří… dobré, lepší, nejlepší, nejúžasnější, nejgeniálnější, nejskvělejší, nepřekonatelné… asi tak jedním slovem. Jsme pro druhou variantu.

Jediná naše neřest (za celý život samozřejmě) bylo tak pozdní vstávání! Sice jsme měly budíka na šestou, ale vyhrabošily jsme se až v 6:02!, takže náš pracovní plán nabral nedohnatelné zpoždění. Naplnily jsme jen šest pytlů shnilých, smradlavých, špinavých, zapařených, olepených, rozpadlých pozůstatků civilizace (spíš necivilizovanosti), včetně zbytků našeho se stromem se objímajícího Mondea.
Odpad jsme nechaly 3/5 dne dokvasit v pytlích a pak jsme ho za pomoci mopedu dopravily domů, kde je doteď, ježto máme na vsi plný kontejner.

A za to, hééj, dostanem každá pětikýlo, huzztý, wow… a máme vystaráno na živobytí. Konečně nám povolí tu hypotéku. Po svatbě, samozřejmě.

Hláška dne: Kolik bereš? – Pět set. – Na hodinu? – Ne, ročně.

Foutós. Nepřehlédněte..

Krapánek.. dva papírky.

Sběrné služby.

Nateklý a rozteklý mozek.

Ta hrozná holka si dovolila už fakt moc! Z Německa mi poslala příšernej balík plnej příšernejch věcí. Jsem znechucená, otrávená, naštvaná, uražená… Tisíc druhů hnusných německých bombónů, naprosto nepovedenou kýčovitou koláž, kterou si teda rozhodně nikam nepověsím, náš uháčkovanej prasátkovskej znak, megadopis a tisíc dalších nudných příloh. Jsem vážně pohoršena a vůbec se netěším, až dneska přijede!

Jak víte, tak už nebydlím v intru, sondern v nejskvělejší rodina v Německu…néé, tedy v Ambergu, nejskvělejší rodina v Německu je přeci v Ansbachu. Je nejvyšší čas, abych svou novou rodinu představila. Máma, táta a čtyři děti: 3 dcery a syn. Budeme mluvit o mamince A, taťkovi G, bráchovi O a sestře L. Bydlíme na nejvyšším vrcholu v Ambergu v typické německé vilce. Máme obrovitánskou zahradu spojenou s lesem, takže se nám někdy prohánějí po zahradě srnky. Domek mají opravdu hezky moderně zařízený, z velkých prosklených oken a zimní zahrady je nádherný výhled na město.

Bydlím ve sklepě, jak tomu říkají, ale v podstatě je to přízemí. Mám vlastně celé patro pro sebe, které tvoří zimní zahrada, z které se dostanete do dvou malých pokojíčků (jeden je můj) a dále do koupelny, kterou mám jen pro sebe. Takže supr. Nejenže mám skvělé prostor, ale nechybí mi ani dobrá společnost, má nová rodina. Setkáváme se minimálně 3x denně (snídaně, oběd, večeře) a dlouho si povídáme. Musím se samozřejmě dostat k nějakým záporům, jsou ta nepatrné, ale i tak je pro zajímavost zmíním. Bydlíme daleko od centra a tím pádem i od školy, takže musím jezdit na kole nebo pěšky, jen za špatného počasí jedeme autem. S intrem se nedá srovnat, do školy to jsem měla 3 minuty. Ale alespoň mám trochu pohyb. Mám hlad, protože jí hrozně málo. Ještě nemám tu drzost jít sama do lednice a něco si vzít, takže asi proto mám mezi společným jídlem hlad. A jak si užívám?

Konečně se mi tady začíná líbit, teď už vlastně se mi tu líbí! Jsem fakt šťastná. Když se mi tu nelíbilo, neměla jsem na nic chuť. Byla to největší krize mého života (to zní hrozně). Celý den jsem myslela jen na to, jak půjdu zase spát, spát, spát. Nic jsem nechtěla dělat, jen spát a spát. Dokonce jsem vydržela dva dny vkuse ležet a spát, nic nedělat, až jsem z toho onemocněla. Fakt děs.

Tak to byl jeden z mnoha důvodů, který mě donutil něco dělat.

Bylo to tak snadné. Stačilo jen říct, jen říct. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že se to tak rychle splnilo. Jeden den jsem se zmínila, že bych chtěla bydlet v rodině a za dva dny jsem se stěhovala, unglaublich.

Za těch deset dní v novém, jsem toho zažila víc než za půl roku v intru. Nejenže si užívám rodinného života, ale dokonce mluvím v Německu německy. Jsem fakt ráda, že bydlím na Maria-Hilf-Bergu.

Musím si s Marcelem hlídat, co na internetu zveřejňuju, protože někdo má na nás spadeno. Takže musím smazat své nemilé charekteristiky,videa,fotky, které se týkají Ambergu. Škoda, moje články teď budou ještě nudnější než byly!

Ve školách probíhá projekt Škola proti rasismu. Propagují ho školní mluvčí. Neměli by právě oni jít příkladem?
Dne 24.10.2008 v 11:30- 11:45 se v prostorách školní tělocvičny objevil první případ rassismu. Jeden člen propagace SCHULE OHNE RASSISMUS, SCHULE MIT COURAGE napadl hostujícího studenta badmintonovou raketou. Postižený utrpěl poranění v oblasti levého oka a porušení optických brýlí.